Tatínku

19. února 2012 v 4:06 | Calamity Killjoy |  Prožité
19. 2. 2012 , Praha
Tati,
píšu ti tenhle dopis, protože bych chtěla, abys věděl něco, co ti nikdy nebudu schopna říct.
Já vím, že říkám, že mi nechybíš. Ale ... chybíš mi. Moc. Je únor, sakra, tati, vždyť jsem tě naposledy viděla v srpnu!
Mně nevadí, že jsem nedostala dárek k Vánocům, tohle je fakt to poslední, co mě trápí. Ale mohl jsi mi aspoň napsat
tu blbou esemesku. Já ti ji poslala. Na Vánoce. I na tvoje narozeniny. Volala jsem ti, několikrát. To ti nestojím ani za
odpověď?

Je fakt, že jsem s tebou mluvila po telefonu. Jenomže to mi mamka musela dát telefon, kterej nemáš uloženej, abys
to zvednul a ty tři minuty se mnou mluvil. Když už děláš takhle tlustou čáru za starým životem ... Aspoň se k tomu
postav jako chlap a ne jako bábovka.

Mohlo se ti něco stát a já bych o tom nevěděla. Co já vím, mohl bys klidně natáhnout bačkory a já bych neměla ani
TUŠENÍ, že něco není v normálu.

Je pěkný, že se snažíš vymejšlet výmluvy, fakt. V tom jseš kreativní. Jednou jsi ztratil telefon, i když jsi nám to zvednul
na tom samým čísle,aha. Potom ti zase přišla exekuce z dopravních podniků a ty teď nemáš na to, zaplatit těch
čtrnáct tisíc, co mámě dlužíš, né, promiňte, někdy příště. Nebo přespříště. A nebo ještě po tom, kdo ví, co bude, že jo.

Když jsem k tobě naposledy jela, tak jsi šel do hospody. Vrátil ses opilej, hučel jsi jak jsem tě prej zklamala, že prej
furt jenom sedím u počítače, nic ze mě nebude, jsem troska. A potom jsi se svalil na postel a usnul tak rychle, že jsi
si ani nevšimnul jak mi zrudly oči a roztřásl se hlas.

Projevíš o mě zájem jednou za půl roku, né-li dýl, jako teď. A potom si mě tam vezmeš na víkend, uvaříš mi tu polívku,
co mám ráda. A já si myslím, jo, teď už to bude v pořádku. Už se bude chovat normálně, bude platit alimenty, třeba
si mě zase začne častějc brát k sobě a hlavně začne vnímat, že existuju. No, ale ono... nic.

Nezajímá tě, že tvoje dcera byla v lázních.
Nezajímá tě, že tvoje dcera byla v nemocnici s těžkým astmaťákem, že byla na kapačkách a téměř nesměla vylejzat
z postele.
Nezajímá tě, že tvoje dcera bude dělat zkoušky na gympl.
Ona tě nezajímá vůbec, viď?

Ale stejně tě mám ráda. Chybíš mi. U nás doma se i bez tvýho vlivu všechno hroutí a já bych potřebovala nějakej ten
pevnej sloup, co podrží. Tatínku...
...vzpomínáš si? To ty jsi mi jako malý občas říkával Kalamito.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Skyletta Skyletta | Web | 19. února 2012 v 8:50 | Reagovat

Tak jsem tak nějak pochopila, že jseš v devítce, co?
Já tohle neznám. Ke spokojený a šťastný rodince teda máme hodně daleko, ale aspoň žijem spolu. Někdy je otázka, jestli je to dobře..

2 Lauralex Lauralex | Web | 19. února 2012 v 16:03 | Reagovat

Já jsem s timhle na úplně opačný vlně. Táta je ten, kdo je tu se mnou. Je to nejdůležitější osoba v mým životě a nikoho jinýho si tolik nevážim. Sice bydlíme všichni spolu, ale s matkou to nefunguje, absolutně.

3 Sikki Sikki | E-mail | Web | 19. února 2012 v 19:12 | Reagovat

Tak nějak mi došly slova. Politovat tě..to bych asi mohla, ale asi by to k ničemu nevedlo i tak mi to je líto a to tě ani neznám.
Já vyrůstala v celkem harmonické rodině a jsem za to vděčná. Od puberty se svým otcem sice bojuju, ale fakt ..,že jsem jaká jsem nezmění seč by se víc snažil..
Doufám, že najdeš sílu pro každej den se s tím vyrovnat a snad to i vyřešit. Držím pěsti.

4 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 21. února 2012 v 17:31 | Reagovat

Moc dojemné. Možná bych laškovala s myšlenkou mu to poslat, být v tvé situaci.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama